Ukázka knihy NIKOMU NEVĚŘ!

1. kapitola

14. květen 2010, 23:45

Pšššt. Musíš zůstat v klidu. Říkala si v duchu, i když v očích měla paniku. Seděla přivázaná ke stromu, do nohou ji píchaly ostré větve. Cítila se osamělá - v lese se začalo stmívat a jeho temnota na ni dopadala. Ale byl tu s ní přece on. Měla z něj strach. Opravdu velký strach. Nevěděla, proč tu je. Co se mnou teď bude? Podívala se svému únosci do očí a pochopila. Pro něj to byla zábava. Legrace.

„Sakra, proč to děláš?“ zeptala se a po tváři jí začala stékat slza.
„Proč? Zničila jsi mi život...“
„Já... já se ti moc omlouvám,“ začala se překotně bránit v domnění, že jí to zachrání život.
„Teď je pozdě,“ hrozivě se usmál.
Viděla už jen, jak se k ní blíží s těžkým provazem. Tu omračující bolest už přestávala vnímat.

Co vidíte, když zavřete oči? Tmu, nicotu. Prázdno. A co vidíte, když je otevřete? Světlo, postavy, ale někdy si přejete nevidět nebo vidět nic, jako já toho hrůzného osudného dne. Mám zvláštní schopnost - jestli se to dá tak nazvat - vidím věci, které se stanou a skoro vždy se vyplní. Je strašné, když vidíte, že někdo umře. Naštěstí mé předtuchy nezahrnují jen smrt. Někteří lidé si ze mě dělají legraci, já jim to nezazlívám, mají na to právo, ptají se například, jaké počasí bude zítra..., ale tak to nefunguje. Předtucha se zjeví náhle – za všech okolností, kdy nejste připraveni - a pak, když se zastavíte uprostřed chodníku se zaraženým dechem a civíte do prázdna zděšeni z toho, co jste právě viděli, že se stane, vypadáte opět všem jen pro smích. Jako kašpárek. Vždycky se zděsím, kdy přijde další, ale většinou se snažím na to nemyslet.

Jmenuju se Sarah Roberstová, je mi dvacet let, studovala jsem na obchodní akademii, chodila na přednášky psychologie a teď pracuji jednou týdně v knihkupectví. Kromě schopnosti „vidět“ do budoucnosti, mám taky pár životních zkušeností. Pár nešťastných událostí…
Rozhodla jsem se, že se s vámi o ně podělím.
Tohle je můj příběh.

15. květen 2010

Sešla jsem se jako obvykle se svojí nejlepší přítelkyní Ingrid v nákupním středisku na Follow street, které patří mezi největší v našem městě -Yourney. Kromě toho, že se v Yourney prodávají ty nejčerstvější ryby a má tři chráněné parky, je tu taky tohle nejrelaxnější nákupní středisko.
S Ingrid jsme si povídaly, jak už to u starých dobrých přítelkyň bývá, o všem možném.
Víte, Ingrid je moje nejlepší kamarádka už od dětství. Hrály jsme si spolu na louce, chodily za školu, učily se spolu... na podobné zážitky člověk nezapomíná. Ingrid je velice krásná a optimistická dívka; mám ji jako svůj vzor, myslím, že je v hodně věcech lepší než já. Když jsme seděly v kavárně a nechaly se unášet pohledem na energicky nakupující lidi, uvědomila jsem si, že Ingrid mi velice pomohla, ale zároveň nechci, aby mi ji nahradila. Karol, mou pohřešovanou sestru.

Na chvíli jsem zase vypnula myšlení a jen tak, na půl ucha, poslouchala, co Ingrid povídá.

„Četla jsem to v novinách, vážně! Na Manhattanu našli zavražděnou holku se stejnými znaky, jako měla ta u nás. Zrzavý vlasy, postava, řikám ti: tady něco nehraje!“ vyhrkla s ústy napůl plnými bagety a přitom houskou zuřivě gestikulovala. Kousek jí odlétl do světlých vlasů, ona si toho ale vůbec nevšímala, místo toho mě vážnýma, blankytně modrýma očima probodávala. Ona vždycky byla na tyhlety záhady.

Nepřítomně jsem přikývla. Vraždy - to tenkrát nebyla moje nota. Myslela jsem spíš na to, že dnes měl přijet můj dobrý kamarád z dětství - o tři roky starší Nicolas Wildner. Dlouho jsem ho neviděla, ale on se mi asi před čtrnácti dny ozval, že sem přijede. Už dnes. Nevěděla jsem, jestli se za ty poslední tři měsíce nějak výrazně, co se týče chování, změnil. Doufala jsem, že ne. Že bude stále tak ochotný a kamarádský jako dřív. Ale ty jeho oči… temné a smutné, zároveň jako by ho něco tížilo. No uvidíme.

„Sarah, jsi vůbec přítomná?“ zeptala se mě Ingrid, která už zjevně stačila probrat další senza případy.
„Jo..., co jsi říkala?“
„Mluvila jsem o tom, že by sis měla dát na chvíli pohov, odpočinout si. Můžeme uspořádat nějakou holčičí párty, jestli chceš,“ navrhla.

Na nic takového jsem ale neměla náladu.
„Ne, promiň, tenhle týden nemám vůbec čas.“
„Nevadí, hlavně si odpočiň, ano?“ usmála se.
„Jasně, šéfe!“ Zasmála jsem se, plácla si s ní na pozdrav při loučení, jak jsme to dělávaly, když jsme byly malé, a pomalu jsem se zvedla ze židle.
„Tak příští pátek tady?“
„Příští pátek!“ Zamávala jsem a hrnula se k eskalátorům.

Cesta autem mi domů obyčejně trvala deset minut, dnes ale byla zácpa kvůli nehodě. Dvě auta to do sebe naprala. Ta ženská co řídila Hondu to prý, jako jediná, přežila.
Konečně jsem byla doma. Oddychla jsem si. Jako obvykle mě přivítala moje vyhladovělá kočka Deep. Nalila jsem jí čerstvé mléko a spokojeně ulehla s knihou v ruce. Hluboce jsem se začetla, ale po pár minutách jsem upadla do slastného spánku. REM fáze – sny. Nevím, jak dlouho jsem přibližně spala, ale probudilo mě ostré zapípání mobilu. „Haló?“ řekla jsem ještě pořád ospale.

„Je tam Sarah Robertsová?“ Po vteřině jsem ho prokoukla.
„Pokud je na druhé straně Nick Wildner, tak ano.“ Zasmála jsem se.
„Přijedu pro tebe už za patnáct minut, nevadí ti to?“
„Jasně že ne, budu jako švýcarský hodinky.“
„Dobře, domluveno.“

Zavěsila jsem a trochu lhostejně prohrábla svůj šatník. Dobrých džín jsem měla jen pár, ale nakonec jsem k nim vybrala bílý nátělník a bylo vystraráno. Pročísla jsem neposlušnou hnědou kštici a na okamžik zalitovala, že nemůžu být tak krásná jako Ingrid.
V šest hodin už zvonil Nick dole u dveří, mrkla jsem, jak je venku, a vyrazila.
Parkoval před barákem se svým stříbrným Citroenem a zamával mi na pozdrav. Otevřela jsem dveře auta a sedla si na sedadlo spolujezdce.

„Tak, jakpak se má, naše umělkyně Sarah?“ přivítal mě.
„Umělkyně? Tsss... spíš flákačka,“ řekla jsem. „I když taky se někdy musím učit na maturu.“
„No jo, já už bych to podruhý nedal.“
„Nicku, musím přiznat, žes mi chyběl.“ Objala jsem ho, jak to bylo na sedačkách možné.
„Ty mně taky, neboj.“
„Tak, kam pojedem´?“zeptala jsem se ho.
„Překvápko, uvidíš.“
„Víš, jak nesnáším překvapení.“ Dloubla jsem do něj.

Zasmál se, zapnul motor a vyjeli jsme. Dnes měl na sobě kostkovanou košili a džíny. Tmavě hnědé vlasy mu mírně vlály, jak byla puštěná klimatizace. Musela jsem uznat, že mu to slušelo.

„Pustím rádio, můžu?“
„Jasně, ale je tam cédéčko.“
„Tak budem poslouchat cédečko, mně to nevadí.“
Z reprobeden se ozvala příjemná hudba. Housle. Tak krásně to plynul, až jsem musela zavřít oči a nechat se tím vším unášet.
„To je…?“
„...Bach.“ Doplnil mě.
„Krása, a jak dlouho už ho posloucháš?“
„Asi tak tři měsíce...,“ přemýšlel a broukal si do rytmu melodie.
„A jak se má tvoje maminka?“ zeptala jsem se.
Nick, jako by na chvíli ztuhl, ale pak medovým hlasem řekl:
„Maminka? Má se moc dobře, teď u ní bydlí kamarádka a pomáhá jí s úklidem.“
„To je dobře.“ Věděla jsem, že jeho maminka na tom nebyla moc dobře, doufala jsem, že mu tahle otázka nevadila.
„A co tvoje sestra?“ V krku mi vyschlo. Měla jsem pocit, že mi chtěl oplatit stejnou mincí.
„Nechci se bavit o své sestře.“ Tím jsem téma jasně uzavřela.
„Promiň, jestli jsem řekl něco špatně.“
„Ne, neřekl. Pojďme se bavit o něčem jiném.“
„Co škola a kamarádi?“ začal.
„Připravuju se na zkoušky - a kamarádi? Nemám čas se s nimi sejít, jedině s Ingrid. A ta v jednom kuse povídá o vraždách těch holek, co se tady staly…“
„Jo, něco jsem četl v týdeníku.“
„Ingrid říká, že ta vražda na Manhattanu má stejné znaky jako ta naše...“
„Hm, ... ta Ingrid má asi pravdu.“ Zamyslel se.
„Asi, ale morbidní večer není nic pro mě.“ Usmála jsem se.
„Za chvíli tam budem...,“ řekl.
„Kde vlastně?“
„Překvápko - vzpomínáš?“ zazubil se a odhalil zářivě bílé zuby.
„No jo.“ Povzdechla jsem si.
„A co práce, pořád děláš scénáře pro divadelní představení?“
„To taky, ale otevřel jsem si svou vlastní psychologickou poradnu.“
Nahlas jsem hvízdla. Byla jsem ráda, že se Nickovi dařilo… na rozdíl ode mě.
„A co, jak to jde?“
„No, většinou chodí ženy, takže to jde dobře.“ Zasmál se. Atmosféra mezi námi se uvolnila.
„... Rád pomáhám, víš?Tahle práce mě prostě baví a lidská mysl je víc než zajímavá.“
„Tak to bych tě mohla někdy navštívit, mohli bychom si popovídat.“ Usmála jsem se.
„Ano, určitě! Poradnu mám v baráku, takže mám v podstatě dva byty. A i když jsem někdy extrémně líný, není problém sejít o pár schodů níž.“
„Taky bych chtěla takovou práci,“ šťouchla jsem do něj a zasmála se.
„Víš o tom, že máš ostré lokty?“
„A nebojím se je použít…“

Takhle jsme vtipkovali ještě dlouhou chvíli a já měla pocit, že něco od zmizení mé sestry je konečně správně. Konečně něco klaplo. Už se hodně stmívalo a cestou jsem si jen matně všimla za sklem rychle ubíhajících stromů. Pak jsme zastavili. Všude okolo byl tmavý les. Vzhledem k tomu, že jsme tam byli jako jediní, necítila jsem se moc příjemně. Ale co, řekla jsem si - musíš Nickovi důvěřovat.
Pneumatiky trochu zakvílely a auto se ocitlo v prachových obláčcích. V mlze. Otočila jsem se na Nicka a tázavě se na něj podívala. Připadal mi, že je trochu nervózní, prsty poklepával na volant. Hezky do rytmu. Bum, bum, bum... Jako by si něco v hlavě přehrával.

„Nicku, kde to jsme? Neříkej mi, že tohle má být to překvápko!“
„A proč by ne?“
„Cože?“
„Proč by to jednou nemohlo být překvapení podle tvých představ?“
Zamračila jsem se na něj. Co to na mě hraje?
„Vystup si z vozu, Sarah.“
„Co? Nicku, ty ses snad zbláznil? Nikam nepůjdu, dokud mi neřekneš dobrý důvod, proč mám s tebou jít do toho temného lesa.“ Usadila jsem ho. Bála jsem se představy, co má Nick v plánu. Co se s ním stalo? Proč je najednou takový? Musíš Nickovi důvěřovat.

„Sarah, ty mi snad nevěříš? To všechno dělám pro tebe, uvidíš, budeš nadšená, pojď, je to kousek odsud.“

Jeho medový přesvědčivý hlas mě přemohl, vystoupila jsem z auta. Uklidni se, důvěřuj mu, je to jen překvapení, nebuď paranoidní.
Mlčky jsem šla za ním. Větvičky ze stromů se mi občas zařezávaly do rukou a do paží, ale ignorovala jsem to. Větší starost mi dělalo to, jak rychle se Nickovo chování změnilo a kam vlastně jdeme. Pak jsem to spatřila. Oslňující a naprosto úžasné. Velký hostinec ve tvaru rotundy s popraskanou omítkou a svíčkami v oknech. Dokonalý název - Vítejte u Dobré naděje. Otřela jsem si kapičky potu z čela a objala Nicka. V duchu jsem se na sebe zlobila, jak jsem mohla Nicka tak podezřívat.
„Nicku, to je úžasné. Nemám slov, překvapení na jedničku.“
„Tak pojď, půjdem´ si naplnit žaludek.“ Usmál se a vstoupili jsme dovnitř.

Do restaurace se vešlo pět stolů s barem a kuchyní. Dva stoly už byly obsazené, na cihlových stěnách byly svíce, jediný zdroj světla. Objednala jsem si grilované kuřecí paličky s těstovinami, Nick pstruha na másle. Konverzovali jsme i při jídle a já už zapomněla na pochybné představy v lese. Povídali jsme si o všem možném i při cestě nazpátek. Když jsem koukla na hodinky, bylo už půl dvanácté.

„Ale copak, nestihla jsi večerníčka?“ zeptal se Nick se smíchem.
„Nestihla. Ale spíš mám obavy o svou kočku, jestli zase něco nevyvedla.“
„No jo, každý mazlíček potřebuje, aby po něm někdo uklidil.“
Zastavil před činžákem na Waseder street, kde bydlím.
„Tak zase příští týden?“ zeptala jsem se.
„Dobře, příští týden. Užij si zbytek večera, Sarah.“
Zamával a bleskově odjel.

***

„Deep, cos to provedla?!“ Doma mě přivítala hotová spoušť. Jak jsem předpokládala, moje kočka na sebe nenechala dlouho čekat. Místo odpovědi překráčela po obýváku a se vztyčenou hlavou odešla do mé ložnice. Na podlaze v kuchyni byla velká louže rozlitého mléka. Vše začalo pomalu ale jistě páchnout po mléce. Nepořádek jsem uklidila a říkala jsem si, jaké by to bylo, kdyby mléčnou barvu nahradila rudě červená. Krev. Při té představě se mi mírně zvedl žaludek. Mou mysl a především fantazii ovládl strach. Je zvláštní, že barvy dokážou úplně změnit názor na věc. Odstrašující. Konečně jsem plná emocí ulehla do postele a už podruhé toho dne usnula. Tentokrát beze snů.